Reflexe druhé republiky

v židovských týdenících Rozvoj a Židovské zprávy

David Grossmann

Brno 2000

 


Úvod

            Téma mé studie se vymezilo vlastně negativně. Můj prvotní zájem se vztahoval na zkoumání projevů antisemitismu v mediích během druhé republiky. Ukázalo se však, že toto téma již bylo dříve zpracováno. V celkovém kontextu proměny národního a politického myšlení se jím zabýval Jan Rataj, který vychází z podrobného rozboru prohlášení a článků otištěných v sledovaném období v různých tiskovinách.[1] Projevy antisemitismu v denících Večer a Venkov, tedy novin hlásících se k linii vládní strany, sledoval ve své studii Petr Bednařík.[2] Zdálo se mi proto zajímavé podívat se na celý problém z druhé strany. Jak vnímají atmosféru druhé republiky samotní židé?  Jaký se jim zdá český antisemitismus? Jak vnímají své postavení v nové situaci a jaká hledají východiska? Jaké je podle nich nejlepší řešení “židovské otázky”? Jaké chování očekávají od nežidů? A jaký je jejich postoj k sobě samým? Jak se vyrovnávají s mediální válkou, kterou proti nim vedla část českého tisku?

Hlavním pramenem, ze kterého budu vycházet, jsou týdeníky dvou protichůdných židovských hnutí. Na jedné straně českožidovské hnutí se svým tiskovým orgánem Rozvoj a na straně druhé Židovské zprávy, kde publikovali své názory sionisté. Jsem si vědom mezí tohoto druhu pramenů, a proto bych chtěl své zkoumání definovat jako zkoumání deklarovaných postojů. Jistě bychom mohli tyto postoje vnímat i jako skutečné, ale riziko zmatení je zde myslím velké. Budu se tedy snažit postihnout, jaké postoje obě skupiny deklarují a jak se snaží prezentovat v české veřejnosti (oba týdeníky byly psány česky).


Postavení židů v druhé republice

            Pokud se chci zabývat reakcí židovských medií na antisemitismus v druhé republice, měl bych se pokusit nastínit, jakou měl vlastně povahu. To je velmi těžká otázka, protože můžeme najít několik rovin, na kterých je ho možné sledovat. Jiné jsou také postoje deklarované a skutečná realita. Hodně tendenční práce Miloše Hájka z konce padesátých let popisuje antisemitismus jako průvodní jev “reakčních” a fašistických sil a jeví se mu celkem neškodný. Český antisemitismus podle něj “charakterizuje například číslo Venkova, obsahující zároveň s protižidovským článkem Rudolfa Halíka inzerát židovské firmy Wolf a Schein.” [3] To je ale příliš zjednodušující tvrzení.

Zamyslíme-li se nad tím, jaký vztah měla společnost, žijící na uzemí československé republiky, k židům, musíme si uvědomit, že tu vždy jakýsi latentní antisemitismus byl.[4] Před vznikem první republiky se asi nejsilněji projevil v období hilsneriády, ale můžeme ho podchytit i v jakémsi podvědomém vnímání okolí. Pro Čechy byl židovský živel často spojován s němectvím a nacionálně cítící Němci v něm viděli nebezpečí liberalismu, internacionalismu a socialismu. Tyto stereotypy se projevují i za první republiky. V českém obyvatelstvu se stále hlavně spojují s protiněmeckými kampaněmi (např. uvádění německých zvukových filmů, divadelní představení Vojcek, boje o insignie na Karlově univerzitě). I české fašistické skupiny nejdříve hlavně akcentují boj proti němectví. Na Slovensku bylo pak židovství spojováno s Maďary a tradičně nepřátelská byla vůči židům i společnost na Podkarpatské Rusi. Na druhou stranu byl poměr státu k židům hodně liberální. Umožňoval například přihlášení se k židovské národnosti při sčítacích akcích v roce 1921 a 1930 (ale i toto bylo chápáno jako úsilí československé administrativy odčerpat počet příslušníků německé a maďarské menšiny). U německé menšiny se stupňující antisemitismus samozřejmě projevil po nástupu Hitlera k moci roku 1933. Od toho data a hlavně po roce 1935, kdy v Německu začaly platit Norimberské zákony, také do Československa proudí značná část německé emigrace. Praha se stala tranzitním centrem pro převážně židovské uprchlíky, kteří čekali na vstupní víza do Anglie a zámořských států. O  tyto uprchlíky pečují převážně židovské organizace za finační podpory veřejnosti a různých humanitárních spolků. Počet židovské a antifašisticky smýšlející emigrace v českém vnitrozemí se ještě zvýšil po anšlusu Rakouska a zabrání části československého území v roce 1938. I to  samozřejmě zvyšovalo nevraživost českého obyvatelstva.

Přesto až do vzniku druhé republiky byl aktivní antisemitismus ve společnosti okrajovým jevem. I tak se projevila potřeba bránit se protižidovské propagandě přicházející hlavně z Německa. Vznikla i Československá liga proti antisemitismu. Do věstníku této organizace roku 1937 napsal F. X. Šalda tuto poznámku o vztahu Čechů k židům: “Podivná věc, není u nás strany politické, sebenepatrnější, která by měla ve svém programu antisemitismus, nenávist rasovou a zášti rasové; a bývá to často uváděno jako naše politické plus před jinými zeměmi… a naše republika platí ve střední Evropě za zemi přímo filosemitskou… Žije tedy ve skrytu duše našich lidí nenávist k Židům, která propukne v příhodnou chvíli?… Co mne děsí je právě ta skrytost…” [5] Ke vztahu Čechů k židům se v lednu 1938 vyjádřil i Ferdinand Peroutka v Přítomnosti. Hlavní podstatu imunity českého národa vůči brutálnímu antisemitismu vidí v tom, “že podíl židů na veřejném životě nepřesahuje určité rozumné procento. Kdyby jednou přestoupil, také v tomto rozumném národě by se nepochybně zdvihla bouře.” Strach z židů je, podle Peroutky, znakem slabého národa, který jim nedokáže konkurovat. … ale český národ je silný a konkurence schopný, a proto v něm není antisemitismus, protože ho židé prostě neovládají. Přejímá zde i Peroutka stereotyp o snaze židů někoho ovládat? “Soužití židů s naším národem děje se podle zvláštních zákonů, z nichž nejhlavnější je snad nenápadnost,” a proto jim doporučuje, aby nežádali pohostinství pro uprchlíky z jiných zemí. “Musí se tedy naši židé zajímati více o svou košili než o cizí kabát.”[6] Tento článek vzbudil velký rozruch. Peroutka se k tomuto tématu ještě jednou vrací. Chápe předchozí úvahy jako pokus o radu, kterou si vynucuje židům nepříznivě nakloněná doba. Znovu zdůrazňuje, že český národ snese volnou konkurenci  s židy a nemusí se uchylovat k umělým prostředkům regulace. Omezovat chce jen židovskou emigraci. Také vidí nebezpečí v asimilaci německých židů k českému národu (zvětšilo by se židovské procento). “Antisemitismus v mysli mnohých není nic jiného, než jedno z opatření na podporu jejich stavu, na omezení konkurence.” A nárůst počtů židů by mohl svědčit o strachu z konkurence a tím i snahu se jí zbavit. Rovněž cítí, že židé jsou v české společnosti stále chápani jako cizinci. “Lidé nepřestávají ani nejčeštější židy od Čechů odlišovat.”[7] Z dnešního hlediska lze chápat některé Peroutkovy výroky v těchto článcích jako protižidovské, ale snad chtěl upozornit na rozdílnost postavení židů v Československu a v Německu. Přesto vlastně tento postoj liberála a demokrata vypovídá o situaci těsně před vznikem druhé republiky.

            Po zabrání pohraničí se situace samozřejmě značně radikalizuje. Protože se chci zabývat reakcí židů právě na toto období, budu se nyní snažit popsat postoje různých částí české společnosti daleko podrobněji.

Vládní politika vůči židům byla směrována různými vnitřními i zahraničními tlaky. Řešení “židovské otázky” mělo legitimovat pomnichovské vlády vůči fašistickému Německu a demonstrovat jejich odklon od politiky dosavadní. Na druhé straně byl ve hře příslib půjčky Anglie a Francie a riziko bojkotu exportovaného zboží v západních demokraciích. Prvním problémem, kde se ukazoval nový postoj vládních orgánů k židům, byl příliv uprchlíků ze zabraných oblastí. Možnost “vybrat si bydliště”, uvedenou v mnichovské dohodě, úřady nerespektovaly a židovští uprchlíci z území obsazených Němci byli posíláni zpět. Německé úřady naopak vyhnaly celé skupiny občanů na české hranice a odmítaly jejich vrácení. Tak bylo donuceno několik stovek lidí živořit v zemi nikoho.[8] Nakonec mohli vstoupit na české území, ale pokud nebyli Čechy, nezískali české státní občanství a neustále jim hrozilo vyhoštění. Odhaduje se, že do vnitrozemí přišlo asi 17 000 židů ze zabraných oblastí.[9] Na příliv uprchlíků po “křišťálové noci” pak ministerstvo vnitra reagovalo pokynem podřízeným úřadům, aby přes demarkační čáru nebyli z obsazených území propuštěni židé, kteří nemají na území nynější Československé republiky domovské právo.[10]

Od poloviny listopadu se formuje Strana národní jednoty (SNJ), která měla převzít veškerou vládní odpovědnost ve zjednodušujícím se politickém systému. Ve svém ustanovujícím prohlášení, proneseném v rozhlase 17. listopadu 1938, proklamuje znemožnění cizímu živlu, aby působil škodlivě na tvoření nového života: “…vyřešíme rychle otázku emigrace, zvláště židovské.”[11]. Pod tlakem fašizujících kruhů v SNJ bylo v ní omezeno členství židů, i když původně byl přijat národní princip členství nikoli rasový ani náboženský. “ Příslušníkem strany Národní jednoty může byt každý státní občan české národnosti bez ohledu na pohlaví nebo povolání, bude-li přijat za člena místním přípravným výborem.”[12] Roli hrálo i to, zda se židé, ucházející se o členství ve SNJ, společensky a kulturně hlásili k češství, nebo němectví a prokázali to svými předchozími postoji.[13] Jejich žádosti byly ale odkládány a nevyřizovány.

30. listopadu byl prezidentem zvolen JUDr. Emil Hácha a 1. prosince byla jmenována nová vláda včele s Rudolfem Beranem, předsedou SNJ. Ve svém programovém prohlášení předneseném v poslanecké sněmovně 13. prosince říká o židech toto: “Budeme také řešit otázku židovskou. Poměr státu k těm židům, kteří jsou již dlouho usazeni na území republiky a kteří mají positivní vztah k potřebám státu a jeho národů, nebude nepřátelský.”[14] Toto prohlášení je ale značně ovlivněno jednáními o půjčce, která právě probíhala v Anglii, a která měla být také vázána na poměr československé vlády k židům. Původní znění prohlášení mělo ještě dovětek “Za všech okolností musí zvláště ti z nich, kteří nesrostli s Čechy, Slováky a Rusíny, počítati s tím, že jejich postavení v našem životě a zvláště v hospodářství nesmí být neúměrné početní jejich síle, a to také v jejich zájmu vlastním.”[15] Hned příštího dne byl ustanoven ministerský výbor, který měl za úkol vypracovat plán řešení židovských záležitostí. Pro židy mělo být uzavřeno povolání právních zástupců a podobné opatření mělo platit i pro lékaře, připravoval se zákon, který měl zabránit židům vykonávat veřejné úřady, a zákon o majetkové dávce židů. Zároveň měli být z tohoto diskriminačního zákona vyřazeni ti židé, kteří se účastnili války jako legionáři a příslušníci Sokola.[16] Na jednu stranu lze deklarace těchto opatření chápat jako jakousi úlitbu tlaku německé zahraniční politiky, pro kterou byly Beranovy výroky ve vládním prohlášení z 13. prosince zklamávající a matné. Na druhou stranu ale “Vnitřní život republiky pokračoval v odstraňování osob a institucí z první republiky. Židé odcházeli z veřejných míst, nejdříve z vyšších  a nakonec i z nižších.”[17]

Kromě vnějších tlaků byla vystavena Beranova vláda i tlakům radikální části SNJ. Nejvíce prostoru dostalo toto křídlo v Mladé národní jednotě (MNJ). Ta svůj program uveřejnila v deníku Večer 24. prosince 1938. V něm se o židech píše: “...Proto Židé, kteří jsou národem zvláštním, i když mluví některým slovanským jazykem, nejsou našimi národními příslušníky... budou vyloučeni ze státní služby a z vlivu na výchovu národa... přistěhovalectví jinonárodních živlů bude zakázáno. Bude provedeno přezkoumání všech státních občanství nabytých po 26. červenci 1914 a všichni Židé, kteří se po tomto dni usídlili na území našeho státu, budou vystěhováni... Všeobecná branná povinnost bude u Židů a Cikánů nahrazena zvláštní povinností pracovní...”[18]  MNJ v čele s Dr. Lukavským  se mimo jiné pokoušela o vytvoření ozbrojených oddílů, které měly dohlížet na emigranty a příslušníky neárijského původu, jichž se chce národ zbavit a starat se o jejich vyhoštění za hranice.[19] MNJ také uspořádala v lednu dva mítinky (v Lucerně a na Střeleckém ostrově), kde získaly velký potlesk právě protižidovské útoky.[20] Aktivitou MNJ například v Hradci Králové bylo veřejné fotografování každého árijce, který vstoupí do židovského obchodu.[21] V samotné SNJ vznikla kulturní komise, pověřená vypracováním kulturní politiky nového státu. Ta požadovala vyloučení židů ze všech kulturních oborů, což vysvětlovala povinnou láskou k vlastnímu národu, protože rozkladný židovský vliv by mohl připravit národ o jeho duši. Židé se totiž nemohou kulturně asimilovat s českým národem, židé jsou kvasem rozkladu vší kultury.[22]

10. ledna byly vytvořeny dvě vládní subkomise v rámci již zřízeného výboru pro řešení židovských záležitostí. První se měla věnovat podmínkám, za kterých bude povolován vývoz majetku židovských emigrantů a druhá měla neodkladně připravit návrh na řešení “židovské otázky” v celé šíři. Ve věci vývozu majetku byl schválen tento postup: 50% svého majetku měla osoba, která se hodlá vystěhovat, uvolnit k nucené správě některé tuzemské instituci, za 40% měla nakoupit československé zboží a výtěžek z jeho prodeje v cizině si mohla nechat, 10% majetku bylo možno vyvézt. Tento plán měl zůstat naprosto důvěrný a nesměl být prozrazen do ciziny. Všechna takováto nařízení měla mít formu administrativní, nikoli však legislativní.[23]

Na konci ledna roku 1939 se znovu jasně projevil tlak Německa. Dne 21. ledna se ministr zahraničí v Berlíně setkal s Hitlerem a Ribbentropem. Ti se vyjádřili velice ostře o vnitřní i zahraniční politice ČSR. Jedním z požadavků, vznesených na Chvalkovského, byl i důraznější přístup k židovským občanům a zavedení Norimberských zákonů. Vláda na tyto podmínky reagovala už 27. ledna. Ústředním úřadům bylo nařízeno, aby zjistily své zaměstnance židovského původu (židovský původ byl dán tehdy, pokud oba rodiče příslušeli jen po určitou dobu k židovskému náboženství nebo národnosti). V pokynech ministerstva vnitra bylo zdůrazněno, že židé mohou zůstat ve státních službách, jen šlo-li o zaměstnance nepostradatelné a to jen tehdy, pokud nepřijdou do styku, a to ani písemného, s veřejností. Do 10. března mělo u židovských zaměstnanců dojít buď k dobrovolnému odchodu nebo penzionování, nebo měli být přeloženi na dovolenou s čekatelným.[24] Nová nařízení o státních zaměstnancích připravila o živobytí asi 1000 osob.

27. ledna bylo také schváleno nařízení o pobytu emigrantů. Všechny tyto osoby byly na příkaz zemského úřadu povinny opustit československé území ve lhůtě od jednoho do šesti měsíců.[25] 10. února pak vláda vydala upravující nařízení: o přezkoumání státního občanství a o pobytu cizinců emigrantů. Aby nařízení nemělo diskriminační prvky, bylo formulováno značně všeobecně a vztahovalo se na osoby, které nabyly státního občanství po 1. listopadu 1918, a ty, které měly své domovské právo na území, které po 30. září připadlo sousedním státům. Zároveň však bylo připojeno ustanovení, že se revize netýká osob, jež jsou podle přezkoumatelných znaků Čechy, Slováky a Podkarpatorusy. Za přezkoumatelné znaky se považovala národnost udaná při sčítaní lidu roku 1930 nebo např. školské vzdělání, účast v kulturních nebo jiných národních institucích.[26]

V těchto ustanoveních je ještě cítit, že vláda diferencuje mezi židy, a tak mohla dávat jistou naději českožidovské myšlence, ale již 16. února byl schválen program SNJ. “Jest proto… Židy pokládati za národ zvláštní, ať užívají kteréhokoliv jazyka. Jejich právní postavení bude upraveno zákonem… Nemohou mít účast na státní a veřejné správě a buďtež zbaveni všeho vlivu na duševní a fyzickou kulturu národa”[27] Toto je jakési vyvrcholení politiky vládních kruhů vůči židům. Jedná se o úplné vyloučení židů z občanského života a počíná se kolem nich vytvářet jakési právní ghetto. Na druhou stranu ale za druhé republiky nikdy nebyly zavedeny Norimberské zákony. Není jasné do jaké míry tyto kroky byly vynuceny těžkou mezinárodní pozicí Česko-slovenské republiky, a nakolik těžká mezinárodní politika byla jen omluvou pro akce, které Češi byli rozhodnuti uskutečnit pro své vlastní účely.

Ještě než opustíme rovinu vládních postojů k židovskému problému (a jelikož hlavní pramen, ze kterého budu vycházet, jsou noviny), podívejme se na tiskové pokyny týkající se našeho období. 13. října měly být potlačeny zprávy, které by podněcovaly k nenávisti, zášti, mstě nebo k násilnostem proti židům nebo popuzovaly vůbec proti rasové nebo náboženské příslušnosti a zprávy o protižidovských výtržnostech.[28] Tento pokyn prakticky platil až do konce druhé republiky, ale jeho výklad byl nejspíše velice široký a na jeho dodržování se přinejmenším od února 1939 příliš nehledělo. Ještě v lednu ale měly být potlačovány inzeráty Akce národní obrody, hledající árijské pozorovatele do židovských podniků a spolupracovníky v boji proti židovství, zednářství a starým zlořádům.[29]

Abychom byli schopni vnímat plastičtěji, co se kolem židů v druhé republice dělo, nemůžeme zůstat jen u výkladu vládních opatření a postojů, ale musíme se podívat i na jiné roviny, na kterých probíhaly útoky proti židům. Asi s největší a nejagresivnější razancí proti židům vystupovaly fašistické skupiny. V říjnu 1938 vznikl sloučením některých fašistických organizací Národní tábor fašistický v čele s Radolem Gajdou. Ve svých letácích požaduje, aby všichni židovští emigranti, ale rovněž němečtí sociální demokraté a komunisté, byli koncentrováni do pracovních táborů. Na svých důvěrných jednáních se snažil nabádat své členy k střežení a zadržení židovských obchodníků, kteří by se mohli pokusit o emigraci, k povzbuzování protižidovského smýšlení mezi obyvatelstvem a uspořádání protižidovských demonstrací “až řešení židovské otázky se stane aktuální.”[30] V říjnu také vznikla Akce národní obrody, která vyhlásila program nového sociálního češství a požadovala, aby na všechna klíčová a vedoucí místa byli dosazeni árijci a antisemité. Ty pak, spolu s pozorovateli do židovských podniků, hledala pomocí inzerátů.[31]

Nejradikálnější skupina, která se proměnila téměř v teroristickou organizaci, byla Vlajka. Ta hned v říjnu začala rozšiřovat velké množství letáků a nálepek varujících před židy, jako např.: “Ženy pozor na ŽIDY,” “Pozor na peníze, ŽID,” “Nezapomeňte, Žid je nebezpečný” nebo prosté “Pozor Žid!” Také vyhrožovala teroristickými útoky: “Žádáme ihned energický zákrok (proti židům), než u nás padne nějaký výstřel a začnou svítit synangogy” (17. 11. 1938).[32] Na jaře roku 1939 pak zdemolovali stoupenci Vlajky synagogy v Příbrami a Dobříši. Byli zaznamenány i pumové útoky na židovské obchody. Pořádali protižidovské demonstrace a výtržnosti jako vyhánění židů z kaváren apod. Policie tyto organizace po celou druhou republiku pečlivě monitorovala a snažila se jim bránit. V únoru 1939 byli někteří jejich představitelé zatčeni (Jan Rys-Rozsévač). Beranova vláda se je snažila pacifikovat i tím, že je začleňovala do SNJ, jako třeba Národní obec fašistickou nebo Národní ligu.

Hned první říjnové dny se rozpoutala i silná mediální kampaň. Téměř všechna periodika se snažila prezentovat své postoje vůči židům.[33] Ti byli označeni za přímou či nepřímou příčinu katastrofy ČSR roku 1938. Pro agrární tisk, který byl svázán s vládnoucí SNJ, byli židé a němečtí antifašističtí emigranti hlavním prvkem, kalícím snahy Beranovy vlády o dobrý poměr k Německu. Největšími hlasateli antisemitismu se staly zejména pražské večerníky a tiskoviny Stříbrného. Ty sledovaly a zprostředkovávaly protižidovské zákony a opatření v Německu. Snažily se o prezentaci židů jako kriminálních živlů. Jsou prý nejrafinovanějšími kapesními zloději, vůdci tlup pro prodej omamných drog, nejlepší falešní hráči, pasáci a obchodníci s pornografií. O židech se začalo mluvit jako o parazitech apod. Tyto tiskoviny také žádaly přísnou segregaci Čechů od židů. Měl být proti nim uplatněn numerus clausus. Jejich majetek měl být vystaven přísné kontrole… Postoje Beranovy vlády k židovské otázce označovaly za neuspokojivé.

Viděli jsme, že vládní SNJ nakonec vyloučila židy z občanského života přijetím rasového principu národa. Rasové zdůvodnění však bylo pro některé skupiny nepřijatelné, ale antisemitismus jako takový neodmítaly. Pro jedny měl nový stát vzniknout na křesťanském základě, a s ním se židovství neslučovalo. Jiní zase celý problém chápali nacionalisticky a pro ně byla hlavním měřítkem národní věrnost, kterou měly zjišťovat speciální národovecké komise (Národní myšlenka).

Za antisemitismus se samozřejmě schovávala i touha po větším hospodářském profitu a po zbavení se konkurence. Ta se snad nejvíce projevila v lékařských a právnických kruzích. Již 10. října 1939 se v memorandu adresovaném vládě dožadovaly, “aby v budoucnu vůbec nebylo přístupno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána židy.” Okamžitě požadovaly aspoň numerus clasus.[34]  Memorandum podepsali Ústředí čs. právníků, Ústřední jednota čs. lékařů, jednota advokátů československých, prezident advokátní, prezident lékařské a prezident notářské komory v Praze, dále pak spolek československých notářů a prezident inženýrské komory v Praze. 13. ledna byli židovští právníci vyloučeni z Jednoty česko-slovenských advokátů. Podobné tendence se objevují i u jiných spolků, i když tam je cítit spíše nacionalistické motivy (Sokol). Také integrální katolíci požadovali numerus clausus nebo úplné odstranění židů z veřejných a státních služeb, tisku, studia na vysokých školách a různých typech podnikání.

Všechny tyto postoje jsou ovšem především deklarace v tisku a v různých dalších mediích. Je jisté, že se některé z nich projevily v opatřeních vlády a některých zájmových skupin. Rasismus se v některých institucích prosazoval i spontánně bez právních norem. Například profesorský sbor pražské lékařské fakulty se rozhodl, že po dva semestry nebudou přijati ke studiu studenti židovského původu.[35] Jak ale působily a jaký vztah k židům měly běžné vrstvy obyvatelstva lze zjistit jen velice obtížně. Nakupovalo se více v obchodech s cedulí “Ryze český podnik” nebo naopak byl židům projevován určitý soucit? Jistě se zde nedá generalizovat a postoje se lišily stejně tak jako se liší různí lidé. Přesto se na tuto otázku pokusím hledat odpověď. Téma antisemitismu ve vzpomínkách nežidů je velice ožehavé a tak je přirozené, že právě zde by se mělo postupovat velice obezřetně. Ladislav Feierabend, ministr ve vládě Syrového i Berana, se k tomuto problému vyjadřuje podle mého názoru  celkem upřímně. Jasně cítí, že veřejné mínění začalo být protižidovské, ale nebyl to antisemitismus rasový nebo náboženský, nýbrž národní. (Nemluví ale o snaze zbavit se konkurence, kterou jistě také v některých případech měl). Ten se vystupňoval po zabrání pátého pásma území (to se určilo podle sčítání obyvatelstva z roku 1910 a židům se vyčítalo, že se tehdy hlásili k německé národnosti). Nevraživost se také projevila proti židům, kteří přišli ze Sudet, protože neuměli česky a když, tak jen špatně. “Mezi Čechy byli cizím živlem, i když byli československými občany, a přitom ještě často svým chováním odpuzovali.”[36] Jasně také píše o svých sympatiích s asimilanty. “Z duše jsem litoval českých židů, kteří splynuli s národem, a mezi nimiž jsme měl mnoho přátel.”  Všechna protižidovská opatření nicméně omlouvá tlakem z Berlína. “Někteří z mých židovských přátel mně dokonce doporučovali, abychom provedli protižidovské zákony rychle a radikálně, aby si nikdo z Židů v tomto směru do budoucna nedělal žádné iluse. Jiní Židé však nechtěli uznat, že jsme pod tlakem z Říše a pokládali nás přinejmenším za slabochy.”[37] O vzrůstající nevraživosti vůči židům se dozvídáme i z dopisů Mileny Jesenské Willimu Schlamovi. “…pamatuj na to, že i nejlepší lid je hrozný, je-li špatně veden. I u nás začíná antisemitismus.” (z 5. 11. 1938)[38], v dopise z ledna 1939 je již trochu konkrétnější, zdá se, že se veřejné mínění trochu uklidnilo a že antisemitismus se stal věcí spíše některých tiskovin. “Všechno probíhá naprosto korektně. Jen proti Židům se korektně nepostupuje. Proti Čechům se nejde vůbec. Ale Češi jdou sami …nevyzváni. Ne lid, jen večerníky.”[39]   Z této věty je také trochu cítit, že tlak z Berlína není jediným důvodem protižidovských opatření.

A co se o povaze antisemitismu dozvídáme přímo z týdeníků Rozvoj a Židovské zprávy? V prvních měsících především reflektují svoji každodennost. To jsou vlastně různé letákové a nálepkové akce, útočné články večerníků apod. Proti takovým útokům se dá bránit jen velice těžce, a proto jsou reakce na ně většinou emotivní.  "Dnes jsme zjistili malé cedulky na kterých je vytištěno: ,Ženy, pozor na židy!´ Co tohle volání má znamenati opravdu nevíme, nerozumíme tomu, poněvadž židé nejsou ani kapesními zloději, ani rozparovači kabelek, ani neohrožují životy a mravnost žen."[40]  Nebo "...jdete-li po ulici a narazíte na kandelábrech na nálepku: ,Židé nejsou vítáni,´ dostanete-li až domů doporučený dopis, v němž vám nějaká neznámá organizace radí, aby jste se co nejdříve vystěhoval, strčí-li vám na ulici někdo leták s hanlivým protižidovským nápěvkem,  je to špatná pastva pro oči."[41] Židé tedy byli vystavováni každodennímu psychickému tlaku i přímo na ulicích, který spolu se strachem a ztrátou základních existenčních jistot vedl k značnému počtu sebevražd zvláště u německých židů. Česká společnost se od židů deklarativně distancuje. Tato distinkce, schovávající se většinou za národní a rasové zájmy, je z větší části jen zástěrkou touhy po profitu. "...začalo to u advokátů a končí to u předměstských hokynářů, kteří se ve svých výkladech zaříkávají svým árijským původem...Jistý jednotkový dům oznamuje nápadnými plakáty, že jeho majitelé i zaměstnanci jsou  češi a křesťané... podobně i obchody na Václavském náměstí." [42]  Zdá se mi, že antisemitismus v druhé republice nebyl pouze věci několika málo skupin obyvatelstva, ale že byl aktivně přijímán většinou české společnosti.


Rozvoj a Židovské zprávy v druhé republice

Obecná charakteristika obou hnutí a týdeníků

            Židovská komunita na území prvorepublikového Československa rozhodně nebyla jeden homogenní celek, ale štěpila se do několika proudů. Edvard Lederer ve svém článku “Židovská otázka v našem státě” vymezil tyto tři hlavní směry. Asimilantská hnutí (nejsilnější bylo českožidovské), sionismus a ortodoxní židovství.[43] Nejostřeji proti sobě vystupovala zvláště hnutí českožidovské a sionistické. Jako platformu pro vzájemné útoky a diskuse využívala svých tiskovin, ale také nežidovských periodik. Velký prostor jim dávala například Peroutkova Přítomnost.[44]

Týdeník Rozvoj byl tiskovým orgánem Svazu Čechů židů. Počátky českožidovského hnutí sahají až hluboko do 19.století. Prvním židovským spisovatelem, který uveřejnil své básně v češtině, se stal Siegfried Kapper (České listy 1846). Počátek organizovaného hnutí bychom mohli datovat rokem 1876, kdy vznikla první českožidovská organizace – Spolek českých akademiků židů – jejímž úkolem bylo šířit lásku k české vlasti a českému mateřskému jazyku mezi židy v Čechách. Zvláštností českožidovské asimilace bylo také to, že se rozhodla pro asimilaci k národu potlačovanému. Na počátku 90. let 19. století vznikla Národní jednota českožidovská, která vytvořila širší platformu pro českožidovské hnutí. Ta začala vydávat první časopis Českožidovské listy. Při sčítání lidu v roce 1900 se přiklonilo k českému obcovacímu jazyku přes 55% židů z Českého království. Slibný rozvoj českožidovského hnutí před první světovou válkou však zastavila vlna antisemitismu, která v druhé polovině 90. let vyvrcholila tak zvanou hilsneriádou. V roce 1907 vznikl Svaz českých pokrokových židů, ve které se sdružovali stoupenci Masarykovy realistické strany a sociální demokraté. Téhož roku byl založen i týdeník Rozvoj, který se zanedlouho sloučil s Českožidovskými listy a vycházel až do března 1939 (jeho vydávání bylo přerušeno jen první světovou válkou). V říjnu roku 1919 sloučením českožidovských politických organizací se ustavil Svaz Čechů židů v RČS. Byla to nejvýznamnější českožidovská organizace v meziválečném období, která se stala koordinátorem všech židů, jazykově se hlásících k československé národnosti. O vzrůstajícím vlivu českožidovského hnutí svědčí i to, že roku 1921 získali zastoupení v pražské ŽNO a Radě ŽNO. Samotný Rozvoj vycházel každý pátek. V mnou sledovaném období měl 8 stran, věnoval se nejen politickým záležitostem, ale také kultuře a hospodářství. Plánovitě se vzdá přinášení zpráv ze zahraničí, aby se mohl více věnovat situaci vnitropolitické, boji proti antisemitismu a “české národní práci” mezi židovstvem v Československu. Cílová skupina čtenářů neměli být jen židé, ale i nežidovská česká společnost, které se cítili součástí. Všechna čísla byla připravována v jediné pražské redakci.[45]K ilustraci postoje asimilantů uvedu citát s knihy Věry Gissingové. “ Mé češství bylo pro mne mnohem důležitější než mé židovství, protože jsem svou zemi milovala a byla jsem nesmírně hrdá, že jsem se narodila jako Češka.”[46]

Od devadesátých let 19. století se velkým konkurentem českožidovského hnutí stali sionisté. Svůj program toto hnutí získalo roku 1896, kdy Theodor Herzl vydal svůj spis “Židovský stát.” O rok později, na prvním sionistickém kongresu v Basileji, byla ustanovena Světová sionistická organizace. Na našem území mělo sionistické hnutí poměrně rychlou odezvu. Sloučením židovských studentských spolků vznikl roku 1900 jediný spolek s novým názvem Bar Kochba. Zpočátku měl hlavně kulturní charakter. Sionismus byl chápán především jako návrat k judaismu a teprve potom jako návrat do židovské země. Roku 1907 vznikla však organizace Barissia, která se více přikláněla k politické orientaci propagované Theodorem Herzlem. Tato organizace začala vydávat týdeník Selbstwehr, který pak vycházel až do října 1938. Již 22. října 1918 byla ustanovena Národní rada židovská v Čechách, jejímž programem se staly tyto čtyři základní body 1) uznání židovské národnosti, 2) plná občanská rovnost, 3) zaručení práv národnostních menšin, 4) demokratizace židovské společnosti. Tyto požadavky spolu se slibem loajality byly předány Národnímu výboru hned 28. října 1918. Jejím tiskovým organem se staly Židovské zprávy, vycházející až do března roku 1939. V lednu 1919 pak na konferenci Národní rady židovské byla založena Židovská strana Československá, která získala i své zastoupení v parlamentu. Pokud bychom měli hodnotit úspěšnost sionistického hnutí, tak je zřejmé, že větší odezvu mělo na Slovensku a Podkarpatské Rusi než v Čechách, odkud se v letech 1924-36 do Palestiny vystěhovalo jenom kolem sta osob. Na druhou stranu se k židovské národnosti při sčítání lidu v roce 1921 přihlásilo přes 54% všech židů. Velkému zájmu se těšili především sportovní spolky jako Makabi a Hagibor. Židovské zprávy vycházely od roku 1918 jako týdeník. V letech 1938-39 měly 8 stran. V obsahu je veliký prostor (kromě událostí v Československu) věnován zahraničním zprávám, přirozeně hlavně těm, které se týkají událostí kolem Palestiny. Ale také daleko více se sledují i projevy antisemitismu v zahraničí. Celkem otevřeně mluví i o protižidovských akcích v Německu. Věnují se rovněž židovskému sportu. V roce 1938-39 jsou vydávány Ústředním svazem sionistickým pro ČSR a mají tři redakce, v Praze, Brně a Moravské Ostravě. Vztah sionistů k druhé republice by nejspíše mohla reprezentovat tato slova Maxe Broda “...ale přesto jsme se připravovali na emigraci. Za prvé to byl vždycky náš životní program, jen otázka, kdy k tomu dojde; nebyla celá ta léta zodpověděna; za druhé: duchovní ovzduší takzvané "druhé" republiky, vzniklé mnichovskou dohodou, nám připadalo nesnesitelné, neboť jsme byli doposud zvyklí svobodně žít. Nyní se však dostaly ke slovu reakční české vrstvy, a svobodomyslnost, která v první republice ( i když ne vždycky, i když mnohdy jen navenek) řídila stát, rychle vyprchávala. Necítili jsme se sice ohroženi na životě, ale přesto jsme na všech stranách naráželi na nepříjemné překážky a přehrady.”[47]

 


Antisemitismus a jeho příčiny

            Pokud se měla židovská media vyrovnat s narůstajícím antisemitismem, bylo pro ně nutné nejdříve definovat důvody jeho vzniku. Hned od října 1939 píše o něm Rozvoj i Židovské zprávy jako o něčem, co je české společnosti cizí. Je to něco, kde se přebírají cizí vzory (rozuměj německé) a kde se opouští tradice racionálního řešení problémů. Na podporu této myšlenky byl vybrán citát z rozhlasového projevu gen. Syrového: “Duchovně se přizpůsobit dočasným zásadám našich sousedů, zejména v židovské otázce, je omyl mnichovského otřesu.”[48].  A tato cizí myšlenková orientace nemůže u nás fungovat, protože “V české povaze žije, ať chceme či nikoliv,  zřejmý ostych, hlásiti se veřejně k rasismu.”[49] Antisemitismus je také něco, co vyvolává chaos a zmatek, kdežto český národ měl vždy vůli k řádu.[50] Proto, podle Rozvoje, lid antisemitismus příliš nepřijímá, i když je pod velkým tlakem zvláště večerníků. Dříve protižidovskou náladu vedla ulice, kdežto za druhé republiky zůstávaly lidové vrstvy klidné. Antisemitismus byl něco, co bylo diktované shora.[51]  Zdá se ale, že tato prohlášení příliš neodpovídají tehdejší skutečnosti. A tato důvěra v kvality národa u asimilantů byla nejspíše zapříčiněna snahou o co největší přiblížení se k němu.

Stejně jako v český národ mají obě periodika,  přinejmenším  až do ledna 1939, důvěru ve vládní politiku. Pozitivně je hodnocena volba prezidenta republiky. Češi židé se také přihlásí k vládnímu prohlášení Rudolfa Berana, v kterém vidí vítězství národního principu řešení “židovské otázky.” Což je vedlo k závěru, že “českožidovská myšlenka je jediná základem řešení židovské otázky.”[52] Také ustanovení dvou komisí, které se měly zabývat židovskými záležitostmi,  na počátku ledna 1939 je přijato velice kladně. Jednání vlády je něco diametrálně odlišného od “nezodpovědného” psaní bulvárních večerníků. A ustanovení těchto komisí je důkazem toho, že “Naše vláda chce židovskou otázku řešit, nikoli vyřídit,” ( to znamená argumentace a ne násilí).[53] Rozporuplně je hodnoceno až nařízení o přezkoumání státního občanství. Českožidovské hnutí vidí svůj úspěch ve formulaci, že  Přezkoumání nepodléhá státní občanství osob, … které podle  přezkoumatelných znaků jsou Čechy, Slováky a Podkarpatorusy. Naproti tomu sionisté upozorňují, že ačkoliv se nejedná o zákon protižidovský, jeho účinky se budou vztahovat především na Židy a tím vzniknou vlastně noví emigranté.[54]

Kde tedy židé a Židé viděli hlavní důvody vzniku antisemitismu a kdo vlastně pro ně byli antisemité a jaké argumenty používají? Ve sledovaných týdenících by se daly vysledovat nejspíše tyto hlavní příčiny 1)  židovská výlučnost (tento důvod ovšem udávají jen asimilanté.) 2) deziluze z Mnichova (do té doby byl antisemitismus na periferii zájmu společnosti.) 3) snaha o zlepšení vlastního postavení a touha po hospodářském profitu.

Židovská výlučnost je jeden argument, který proklamovali jako příčinu antisemitismu Češi židé. V argumentaci k tomuto problému však došli až na samu jeho hranu. “Jeden žid může být dobrý a příjemný člověk, ale deset židů, živě se bavících ve veřejných místnostech a k tomu německy to už je židovský problém… velkými škůdci židovské věci jsou židé sami.”[55] Tyto věty byly sice publikovány jako názor nežida, ale myslím, že zároveň odrážejí i myšlení asimilantského hnutí, které se, v téměř v celém mnou sledovaném období, snaží od zbytku židovské komunity distancovat. Zároveň ale potvrzují i náladu, která panovala vůči židům v české veřejnosti, a kterou vlastně potvrzuje i Ladislav Feierabend. Pokud by tedy židé byli jako všichni kolem nich, neprovokovali by svoji jinakostí a hlásili se k české národnosti, nevznikla by žádná “židovská otázka.”

Jak sionisté tak i asimilanté si uvědomují, že vlna antisemitismu, kterou právě prožívají, se vzedmula až po mnichovské krizi. Je tedy něčím novým a do té doby v poměrech Československé republiky nevídaným. Židé se stali hromosvodem trpkosti, zklamání a rozhořčení (západ je příliš daleko). Jedná se hlavně o první týdny druhé republiky, kdy se k antisemitismu uchylují lidé s pocitem ponížení a osobních neúspěchů a svůj duchovní stav vybíjejí v nenávisti vůči židům. Hospodářský antisemitismus se měl přidružit až později. Židé jsou podle těchto argumentů cizinci, kteří berou “našim” lidem práci. “Židovský světový názor” se stal překážkou zdravé kultury národa a přivedl ji ke krizi. Důvěra v to, že po odeznění traumatu z Mnichova se vyřeší i problém protižidovských nálad, se ale postupně ztrácí a začíná převládat názor, že se vlastně jedná jen o zástěrku jiných zájmů. “V podstatě celá tato surová protižidovská kampaň má vytvořit umělou mlhu, za kterou se skrývají osobní zájmy jednotlivců, skupin a stavů.”[56]

Proto také hlavní příčina antisemitismu, které je v obou týdenících věnováno nejvíce prostoru, je snaha o hospodářský profit, zmenšení konkurence a jiných výhod, které by mohlo mít odstranění židů z veřejného a hospodářského života. Různé konjunkturální snahy shodně chápou asimilanté i sionisté jako hlavní motivaci antisemitismu a je to také důvod, proč by neměl být lidovým hnutím. “Antisemitismus, který se snaží zakořenit v této zemi, není hnutím lidovým. V českém lidu je tradice Chelčického, Komenského a Masaryka příliš hluboce zakořeněna. Antisemitismus u nás byl předznamenám hospodářsky… jeho nositeli jsou lékaři, advokáti, notáři, průmysloví a bankovní úředníci.”[57] Podobně jsou chápány projevy určité nacionalizace české společnosti (sionisté) i snahy po uplatnění rasových teorií (asimilanté: árijství je pseudorasa zastírající osobní a egoistické cíle.) Obě periodika se věnují i konkrétním případům vylučování židů z různých spolků.

Rozvoj kladl velký důraz na sledování akcí advokátní komory. Podle něj mělo být vyloučení židů z právnických organizací předobrazem pro jiné spolky. Příčinou velké pozornosti, kterou této problematice věnoval, nejspíše bylo i to, že se tato opatření dotýkala přímo i předsedy Svazů Čechů židů JUDr. Otto Strosse. Pokud se mělo dít vylučování podle národního principu, asimilanté příliš neprotestovali, dokonce sami deklarovali snahu bránit “konjukturalistům,” kteří by se snažili zaštiťovat jejich hnutím.[58] Tak reagovali například na zkoumání národní spolehlivosti v Jednotě advokátů československých, při kterém byl židem prohlášen ten, kdo měl aspoň jednoho rodiče žida, ale jeho spolehlivost byla potvrzena členstvím v národním spolku. Zlom nastal až 10. ledna 1939, kdy vyloučila Jednota čsl. advokátů všechny židy na základě rasového principu. Bylo vyloučeno i 127 advokátů českožidovských, kteří před tím byli uznáni za národně spolehlivé. Toto vyloučení bylo podle Otty Strosse protiprávní, protože národnost byla v československých zákonech brána podle mateřského jazyka, a proto českožidovští advokáti podali odvolání k valnému shromáždění, které proběhlo 27. ledna v Praze. Toto shromáždění bylo pod velkým tlakem. Pořadatelé nosili pásky členů klubu arijských advokátů. Nebylo připuštěno tajné hlasování a všechny stížnosti byly nakonec zamítnuty. Vyloučení židovských advokátů z Jednoty dávali Češi židé za vinu i sionistům, kteří se do ní  prý “cpali …a jejich působením byla zviklána víra v českost advokátů českožidovských.”[59]  

Podobně byla sledována i situace ve spolcích lékařských. Stejně jako v případě advokátů i zde deklaruje Rozvoj na konci listopadu svoji národní jednotu s Čechy a memorandum Jednoty československých lékařů cítí jako další pokus o vyřazení Čechů židů z národního souručenství. V prosinci se jejich vyjádření ovšem už značně přitvrzují. Žádají racionální řešení problémů ve zdravotnictví a akce lékařských spolků považují jen za snahu o odstranění konkurence bez právního podkladu.[60] Židovské zprávy v podobném duchu informují o propuštění židovských lékařů z nemocenských pojišťoven. Požadují, aby se měřítkem nestávalo židovství, nýbrž kvalifikace. A připojují úspěchy a objevy židovských lékařů.

Jiné než hospodářské důvody jistě mělo vyřazování židů ze Sokola. Sokol ve Vršovicích byl vlastně první organizace, která se už 9. října 1938 rozhodla vylučovat své židovské členy. V říjnu také vydala rezoluci k židovské otázce Čsl. obec sokolská. Jako kriterium židovství si zvolili jednoho prarodiče židovského původu. O přijetí do Sokola mělo rozhodnout také to, k jaké národnosti se hlásil žadatel při sčítací akci roku 1930. Českožidovský Rozvoj v listopadu ještě píše o tom, že se toto ustanovení nemůže dotknout židů hlásících se k českému národu. V únoru informuje o tom, že ne všechny organizace toto rozhodnutí přijaly. Mluví také o jisté solidaritě, kterou některé sokolské organizace projevují svým židovským členům.[61] Je zde tedy cítit stejně tak jako v případě lékařských spolků určitý posun ve vnímání a prezentování svých postojů. Objevuje se větší sounáležitost (i když ne úplná) se zbytkem židovské komunity. Židovské zprávy reagují pouze na sokolskou říjnovou rezoluci. V této reakci argumentují tím, že celá rezoluce je proti duchu zásad, které Sokolu vtiskl sám Tyrš. “Protivy náboženské jsou proti sokolským stanovám” a antisemitismus je zpátečnický a jak říkával Tyrš “…zpátečnictví je největším zločinem na národě páchaným.”[62]

Nejostřejší prohlášení, chápající židy jako zvláštní národ, který má být vyloučen z veřejného života, byl ideový řád Mladé národní jednoty otištěný, 24. prosince 1938 v deníku Večer. Z článků, otištěných v Rozvoji se zdá, že se Čechů židů nejvíce dotkla pasáž, vyřazující je z aktivní vojenské služby, i když se vlastně jedná o rasový princip řešení “židovské otázky” proti kterému českožidovské hnutí bojuje. Snaží se zdůraznit, že židé byli vždy dobrými bojovníky, což se mělo projevit i jejich odhodláním bojovat v době mobilizací: “…tohle je nejvyšší stupeň ponížení člověka, který ještě za mobilizace plnil své povinnosti.”[63] Židovské zprávy jsou poněkud vyhraněnější. Neopomenou poněkud škodolibě poznamenat, že se jedná o odmítnutí principu asimilace samotným českým národem. Samozřejmě ale nemohou přijmout příslušnost k židovství jako odůvodnění občanské diskriminace, i když “slučujeme občanskou rovnoprávnost s dobrovolným uznáním určitých výhrad českého národa pro účast na budování jeho nacionálního života a politického vývoje.”  Podle sionistů ani počet ani činnost židů nenutí k takovému radikalismu, který by neumožnil “schůdnou cestu uspořádání vzájemného poměru,” protože židovská loajálnost k národu vytvořila dobrý předpoklad k soužití.[64]

Oba týdeníky si všímají i vyřazování židů z dalších organizací a spolků, (od nepřijímání židovských studentů na univerzity a penzionování židovských profesorů až po odstraňování neárijců z A. C. Sparty), ale spíše ho konstatují než komentují. Jen při zmínce o vyloučení 105 členů (převážně židů) ze Společenského klubu pod záminkou neplacení členských příspěvků se objevil komentář, který myslím charakterizuje, jak postupně byli židé vylučováni z veřejného života. Nejedná se přímo, ale “pěkně ze zadu, pod nějakou záminkou, nenápadně”[65]

Rozvoj i Židovské zprávy samozřejmě sledují a komentují i další projevy antisemitismu. Letákové akce fašistických organizací, protižidovské články v novinách, na které se snaží reagovat a uvádět je racionálními argumenty na pravou míru. V Rozvoji z tohoto důvodu vznikne i zvláštní rubrika: Pravda především. Zároveň si uvědomují, že proti antisemitské argumentaci se nedá příliš bránit, protože útočí především na pudy. Neustále však deklarují důvěru v český národ, který by měl být schopen vnímat i rozumové argumenty, a proto nepovažují za marné vypořádávání se s těmi antisemitskými. Vnímají i určitý posun. Antisemitismus už není pouhé vzplanutí nálad, které rychle pohasne a není “na okraji života národa a státu… ale posunul se příliš do jeho středu.” Také má lepší finanční a organizační základ. Proto je boj s ním pokládán za výlet malou plachetnicí na velké rozbouřené moře.[66]

Co ve svém boji proti antisemitismu židé postrádají, aspoň první měsíce druhé republiky, jsou hlasy nežidů, které by se jich snažili zastávat. “Co chceme kritizovat a co se nás bolestně dotýká je, že neměl ani jediný z českých vzdělanců… odvahu vystoupit jasným a mužným slovem proti záplavě útoků, jimž jsme již po týdny vydáni.”[67] Podle židů se jedná o jakousi zradu vzdělanců. V dalších měsících se situace již trochu mění. Rozvoj zavede nepravidelnou rubriku: Co se píše o židech, zveřejňující články otištěné v jiných tiskovinách, ve kterých se projevuje soucit se židy nebo sympatie s českožidovským hnutím. “Židovská otázka” se stala věcí veřejnou a proto Rozvoj žádá, aby se společnost k této otázce vyjádřila a podpořila českožidovské hnutí a tím dala jasnou odpověď menšinové sionistické politice.[68] Na podporu svého úsilí pokládá redakce Rozvoje otázku předním činitelům hospodářského života: Co mohou čeští židé přinésti hospodářské výstavbě nového Československa? Tato anketa probíhá celý leden. Sionisté vyzývají nežidy nejen k deklaraci, ale i k aktivnímu boji proti antisemitismu. Kladně například hodnotí Tomáše Baťu, který jednak odmítl žádost svých zaměstnanců, aby propustil židy a zároveň se je snaží přemístit do zahraničních filiálek svého podniku. Zajímavé je i naprosto rozdílné hodnocení článků některých nežidovských novinářů. Jako příklad uvedu článek Ferdinanda Peroutky Pryč s humanitou - a co potom? Asimilanté ho pokládají za příklad proti antisemitismu orientovaného článku. Zřejmě nejvíce je jim sympatické, že problémy ve zmenšené republice by se především měly řešit podle národního principu. Humanita pak spočívá v tom, s jakými pocity budeme jednat s ostatními. Naproti tomu Židovské zprávy otisknou velmi emotivní odpověď. “… okruh lidí, se kterými se můžeme bavit o humanitě, aniž by se nám posmívali, se stále zužuje.” Peroutkovo národní vymezení, na koho by se měla vztahovat humanita je pro sionisty až překvapivě úzká a “Lítost nesmí být jediným principem humanity.”[69]

Pokud se zamyslíme nad tím, jak reagují na různé projevy antisemitismu sionisté a asimilanté, jak jsem se ho snažil nastínit v této kapitole, uvědomíme si, že obě skupiny zvolily totálně rozdílný přístup, který se projevuje i v dalších jejich aktivitách. Zatímco asimilanté zvolí striktně nacionální princip, sionisté se snaží najít východisko v principu občanském. Nacionalismu nakloněná doba měla aspoň z počátku větší pochopení pro českožidovské hnutí. Nakonec ovšem byly obě skupiny vylučovány z národa na základě principu rasového.


Východiska řešení postavení židů v nové situaci

            Jak sionisté tak i asimilanté se snaží vyrovnat s realitou druhé republiky nejen reakcemi a vyvracením antisemitských útoků, ale i návrhy na řešení “židovské otázky.” Z povahy postojů svých hnutí jsou jejich náhledy ale totálně odlišné, i když nakonec dojdou k téměř stejným závěrům. Jejich snahy jsou pak provázeny neustálými útoky druhé skupiny. Společnou platformu řešení postavení židů pak nacházejí až na samém konci druhé republiky.

            Jasně se tento rozpor ve výchozích principech náhledu na postavení židovské komunity projeví už v deklarování postojů k uprchlíkům přicházejících z pásem zabraných sousedními státy. Z článků, které se objevily v Rozvoji, je vidět, jak se postoj česko-židovského hnutí postupně vyvíjí. Ještě 7. října Kurt Heller vyjadřuje solidaritu se všemi uprchlíky. “Vyřazování demokratických němců a židů z práce na novém státu by bylo ohromnou nespravedlností.”[70] Hned následujícího týdne ale Rozvoj otiskne velice ostré prohlášení proti emigraci. “Svaz Čechů židů v Československé republice, jako ústřední orgán všech občanů české národnosti židovského původu, plně souhlasí se stanoviskem a akcí českých měst a českého tisku, aby vláda, ve shodě s velmocemi, se p -language:CS'>[75]

Je samozřejmé, že po takových prohlášeních se českožidovské hnutí dostalo do příkrého rozporu se sionisty. Ty kladlo téměř na stejnou úroveň jako antisemity, protože stejně jako oni neustále zpochybňovali jejich češství. Také je považovalo za viníky vylučování židů z některých spolků a organizací, jak jsme to viděli například u Jednoty čsl. advokátů. Sionisté, jako židovská menšina v novém státě, pro ně byli také nežádoucí přítěž. “Budeme jim muset stavět školy a shánět hebrejské učitele.”[76]

            Pokud Češi židé zvolili jako svůj postoj k nové situaci ve druhé republice český nacionalismus a distancování se od zbytku židovské komunity, sionisté se snažili hájit na základě něčeho, co bychom mohli nazvat principem občanským. Proklamují svoji věrnost republice a “…doufáme, že pro každého dobrého občana… bude platit zásada, že je tu doma a ne cizincem.”[77]  Také ve vztahu k uprchlíkům z odstoupených území projevili daleko větší solidaritu než českožidovské hnutí. Protestují proti jejich vracení do Třetí říše, protože to by znamenalo jejích záhubu. Také, v reakci na akce a prohlášení asimilantů, volají sionisté po jednotě československého židovstva, jednak pro zájem státu, ale hlavně pro zájem vnitřní “Neumíme-li vytvořit tuto jednotu není pro nás záchrany.” Hned následuje samozřejmě  i výtka. “Jen lidé velké zbabělosti a malého rozumu se mohou domnívati, že na prolomení židovské jednoty se dá ještě něco vydělat.” [78] Sionistické články proti asimilantům se stávají stále útočnější. Obviňují je, že dělají “morální zeď protižidovské politice,” že jejích jednání a prohlášení jsou dýkou v zádech celého židovstva a že se nedostatečně zúčastňují společné práce na podporu uprchlíků a emigrace a převrstvení. “Naše stanovisko je, že jsme všichni na jedné lodi.”[79]  Nakonec jejich politiku nazvou “Politikou šancí.” Obviňují je z toho, že se chtějí zachránit na úkor ostatních židů. “My nechceme být cenou za vaši záchranu.” A na příkladu jednání Jednoty čsl. Advokátů dokazují, že českožidovská politika nefunguje.[80]

Stejně jako asimilanté sionisty tak sionisté asimilanty přirovnávají k antisemitům. “Svým projevem Svaz (Čechů židů) pouze konkuruje ve svém vlastenčení s antisemity.” Píší o listopadovém prohlášení Svazu Čechů židů.[81] Na druhou stranu, stejně tak jako asimilanté si přivlastnili kontrolu nad ryzím češstvím, tak i sionisté v otázce emigrace, kterou vlastně kontrolují, deklarují, že nechtějí připustit emigraci těch, kteří o ní již dříve neusilovali. “Na vystěhování čekají staří známí sionisté ale i nové tváře…Právem musí býti žádáno, aby se dnes nezapomnělo na to, že Palestina a jest věcí sionistů a těch nesionistů, kteří tím nebo oním způsobem budoucí dílo podporovali.”[82]  To prakticky znamená vyloučení Čechů židů.

            Přes všechny tyto rozpory se na konci mnou sledovaného období pomalu objevuje místo, na kterém by se mohli židé a Židé shodnout a postupně začít spolupracovat. Touto platformou se stala židovská tradice nebo spíše židovské kořeny, na kterou začnou obě skupiny odkazovat. Sionisté tento argument používali již v říjnu při volání po jednotě československých židů. Asimilanté na něj začínají odkazovat až v druhé polovině února. Tím se otupovala i rozdílnost, kterou z počátku Češi židé deklarují. Je možné, že to je celková změna kurzu, která se projevila po zhroucení jejich národní koncepce nebo se do popředí dostávají jakési opoziční hlasy v českožidovském hnutí. “Českožidovství musí přezkoumat své židovské základy a hodnoty.”[83]  Samozřejmě, že se tak nesnaží opustit myšlenku asimilace, ale také více reflektují, že jsou součástí židovské menšiny. Tak může působit i výklad biblické knihy Ester, který Rozvoj otiskl v březnu 1939. Mordechaj a Ester jsou v něm prezentováni jako dokonale asimilovaní židé, kteří se ale ke svému židovství nebojí přihlásit a zachránit tak všechny židy.[84] Je to ale samozřejmě i obrana proti výtkám sionistů.

 


Převrstvení, splynutí, emigrace

            Pokud jde o samotné řešení situace židů v druhé republice, nacházejí asimilanté i sionisté tři východiska. Za 1) bodem, na kterém se shodnou obě skupiny, je převrstvení. To znamená získání dovedností zejména v manuálních povoláních. Toto převrstvení má být podle asimilantů krokem k co největší nenápadnosti a splynutí se zbytkem českého národa. Tedy za 2) nenápadnost a splynutí, které navrhují asimilanté. Pro sionisty je toto převrstvení možností získat dovednosti, které by mohli Židé využít v Palestině. Tedy za 3) emigrace, která byla vždy cílem sionistů.

            Hlavním důvodem převrstvení, který udávají Češi židé, je i to, že “silná účast židů v některých povoláních vede k antisemitismu.” Což je vlastně reakcí na požadavek poměrnosti v některých oborech. Toto sice jasně odmítají (přirozený výběr podle schopností by neměl být nahrazen výběrem mechanickým), ale přesto se snaží i tento argument otupit.[85] Zároveň toto převrstvení chápou jako přípravu na život v nové republice a příspěvek k jejímu budování. Na toto nové postavení se má připravovat zejména mládež. “..velice hezká medička sdělovala:  zanechala jsem studií a učím se švadlenou…To mi udělalo radost, gratuloval jsem ji.”[86] Sionisté byli na tento proces lépe připraveni. Organizovali celou řadu kurzů již pro emigranty, kteří do Československa přicházeli během třicátých let. Toto převrstvení mělo připravit sionisty na práci v Palestině, proto se hodně kurzů týkalo zejména zemědělství. Hned v říjnu nabízejí na stránkách Židovských zpráv pomoc při budování nového hospodářství v územích dosud málo využitých, organizování snížení lidnatosti v krajích přelidněných a převedení židů z některých přeplněných povolání do povolání jiných a  “produktivních.”[87] Převrstvení ale i v nových podmínkách chápou jako předstupeň emigrace. Židovské zprávy dokonce kvitují, že převrstvovací proces vnímají kladně i antisemitské pražské večerníky.

            Nenápadnost a splynutí s českým okolím byl program, který navrhovali asimilanté. Reagují tak vlastně na příčinu antisemitismu, kterou sami deklarovali a tou měla být židovská výstřednost. “Židé měli a mají býti vždycky málo nápadní a pokud možno nejméně na sebe upozorňovati. Ženy…nemají stavět na odiv bohatství svých toalet a šperků…Nafintěnost židovských žen způsobilo již mnoho zlé krve.”[88] Můžeme tyto věty chápat jako výzvu: Buďme průměrní. Zároveň však reflektují asi opravdu hodně silný důvod nevraživosti značné části české společnosti, který právě spočíval nejspíše ve stereotypu bohatého žida s odlišným chováním. Konec konců splynutí s českým etnikem bylo přirozeným programem Českožidovského hnutí. Na podporu těchto myšlenek se objevili v Rozvoji i hlasy nežidů. Jako příklad uvedu názor Dr. Drachovského, profesora Univerzity Karlovy: “Rozptýlit jak v povoláních, tak v národě, aby se nestali cizorodým tělesem.”[89]

            Naproti tomu organizování emigrace bylo vždy doménou sionistů. Již v říjnu se v Židovských zprávách objeví rubrika “Svět je veliký”, která později změní jméno na “Židé na celém světě.” Jejím úkolem je informovat o možnostech vystěhování (a to nejen do Palestiny.) Objevují se v ní články věnované jednotlivým zemím a to převážně v zámoří a to jak Austrálii tak i v jižní a severní Americe. V nich je popsán charakter a podnebí těch kterých zemí. Ale hlavně jaký je vztah místního obyvatelstva k židům. Jaké jsou možnosti emigrace do těchto zemí. Různé kontaktní adresy. Možnosti získání práce a podobně. Přestože sionisté chápou emigraci jako jeden z hlavních cílů svého snažení, trvají na její dobrovolnosti. “Židovské zástupy budou trvat na své rovnoprávnosti. I v otázce vystěhovalectví, jež musí být právem nikoli povinností.[90] Tak reagují na prohlášení části českého tisku, který požadoval vystěhování všech židů.

Emigrace bylo ožehavé téma hlavně pro asimilanty. Ti ji totiž ze své pozice nemohli veřejně podporovat, i když se postupně ukazovalo, že je to jedna z mála cest, která by mohla vést k záchraně. O tom, že ji ale vnímají a podporují, by mohly svědčit inzeráty, které se v Rozvoji objevují. Jednak jsou to nabídky k sňatku za účelem vystěhování “Silný, zdravý, pracovitý 54-letý muž, s 14-letou dobře vychovanou dcerkou, hledá zdravou ženu, židovku s majetkem, která by mu umožnila vystěhování do zámoří.”Obě hnutí se po celou dobu trvání druhé republiky nedokázala sjednotit a ve svém tisku na sebe neustále utočí. Až na samém konci mnou sledovaného období se objevuje platforma, která by mohla vzájemné rozpory překonat, a tou se stává kladení většího důrazu na židovskou tradici.



Prameny a literatura

Prameny

Přítomnost

Rozvoj

Židovské zprávy

Brod, M.: Život plný bojů, Praha 1966.

Bubeníčková, R., Helešická, V., Machátková, R.: Tiskové pokyny pomnichovské republiky. In: Odboj a revoluce 1969, č. 1, s. 126.

Gissingová, V.: Perličky dětství. Praha 1992.

Feierabend, L.: Ve vládách druhé republiky, New York 1961.

Wagnerová, A.: Dopisy Mileny Jesenské, Praha 1998.

Literatura

Gebhardt, J, Kuklík, J.: Pomnichovská krize a vznik Strany národní jednoty, ČČH 90/1992, str. 365.

Gregorovič, M.: Kapitoly o českém fašismu, Praha 1995.

Hájek, M.: Od mnichova k 15. březnu, Praha 1959.

Kárný, M.: Politické a ekonomické aspekty “židovské otázky” v pomnichovském Československu, Sborník historický 1989, č. 36, s. 171

Krejčová, H.: Českožidovská asimilace, První republika. In: Rybár, C.: Židovská Praha. Glosy k dějinám a kultuře. Praha 1991, str. 108-157.

Krejčová, H. (ed.): Postavení a osudy židovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1939-1945, Praha 1998.

Lukeš, F.: Podivný mír, Praha 1968.

Mates, P.: Projevy fašizace v českých zemích za tzv. II. Republiky. In: Právněhistorické studie 1989, č. 29, s. 175.

Pasák, T.: Český fašismus (1922-1945) a kolaborace (1939-1945), Praha 1999.

Pavlát, L.(ed.): Židé - dějiny a kultura, Praha 1997.

Rataj, J.: O autoritativní stát, Praha 1997.

Rothkirchnerová, L. (ed.): Osud židů v protektorátu 1939-1945, Praha 1991.

Tomášek, D.: Deník druhé republiky, Praha 1988.

Yegar, M.: Československo, sionismus, Izrael. Historie vzájemných vztahů, Praha 1997.


 


Příloha

Příloha č. 1

České veřejnosti ! In: Rozvoj roč. 45/ č. 49 ( 2. 12. 1938 ), str. 1.

Prohlášení Čechů-židů k české veřejnosti.

My, čeští židé, obracíme se na českou veřejnost v době, která je nesmírně krutá. Naši předci žili v této zemi po staletí, její půda byla jejich kolébkou i hrobem, sžili se svým okolím a svou láskou  a prací spolubudovali veliká díla české kultury i veškeren český život. My sami - generace žijící - jsme v této národní činnosti nezůstali v ničem pozadu a považujeme proto za své právo říci dnes toto:

            Po mnichovském diktátu se i u nás vzedmula vysoko vlna protižidovství. V době, v niž bude třeba každé pracovité ruky k vybudování velikého díla národní obrody, ozývají se z některých stran hlasy, vylučující i nás, české židy, ze spolupráce. Jaká nespravedlnost! Z českého národního života mají být vyloučení lidé, jejichž předkové na Karlově mostě hájili se studenty Prahu proti Švédům (vzácná vlajka, kterou dostali odměnou je toho nehynoucím důkazem) a byli v řadách husitských vojsk; lidé, jejichž dědové jsou pohřbeni zde v Praze na starém židovském hřbitově, nejslavnějším na celém světě; lidé, kteří sami nebo jejich otcové vybojovali na všech frontách československých legií nový Československý stát, kteří byli za války v Rakousku žalářováni pro své vlastenecké protirakouské myšlení, kteří byli v Mafii a Omladinářském hnutí; mají být vyloučeni příslušníci hnutí, trvajícího již 62 let a konajícího po celou tu dobu českou národní práci mezi židovstvem v této zemi!

            Víme ovšem: po mnichovské rozhodnutí se bude budovat nový stát jako ryze národní. Máme pro tento úmysl plné pochopení a zdůraznili jsme v poslední době několikrát, že jsme ochotni cele se dát do služeb tohoto budovatelského díla.

            I ve svých řadách budeme budovat. Jsme si vědomi, že sociální struktura židovského obyvatelstva je odlišná rozvrstvení ostatního českého okolí. Hodláme proto převrstvením své mládeže podle přísného plánu docílit i zde žádoucího souladu. Odpadne pak výtka, často uváděná o přespočetné účasti židů v určitých povoláních.

            Chceme znovu i dnes prohlásiti veřejně svou naprostou oddanost a věrnost českému národu. Jsme s ním spjati tisícerými páskami, naše srdce i naše životy patří jen jemu. Jsou nás tisíce, kteří zůstali věrni českému národu v minulosti v dobách dobrých i zlých, kteří jsme mu věrni nyní i v budoucnosti, protože jinak nemůžeme.

Svaz Čechů židů v ČSR.


 



[1] Rataj, J.: O autoritativní stát, Praha 1997.

[2] Bednařík, P.:Antisemitismus v denících Venkov a Večer v období druhé republiky. In: Postavení a osudy židovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1939-1945, Praha 1998.

[3] Hájek, M.: Od mnichova k 15. březnu, Praha 1959, str. 45.

[4] Srovnej např.: Rothkirchenová, L.: Osudy židů v Čechách  a na Moravě v letech 1938-1945, In: Osud židů v protektorátu 1939-1945, Praha 1991, s. 17. Krejčová, H.: Českožidovská asimilace, První republika. In: Rybár, C.: Židovská Praha. Glosy k dějinám a kultuře. Praha 1991, str. 108-157. Pavlát, L.(ed.): Židé - dějiny a kultura, Praha 1997. K problému sčítání obyvatelstva a národnosti  viz. Bubeník, J., Křesťan, J.: Zjišťování národnosti a židovská otázka. In: Postavení a osudy židovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1939-1945, Praha 1998, str. 11.

[5] Věstník čsl. ligy proti antisemitismu, sv. II., č. 5., květen 1937. Citováno podle Rothkirchenová, L., c.d., str. 23.

[16] Tamtéž, str. 184.

[17] Feirabend, L.: Ve vládách druhé republiky, New York 1961, str. 94.

[18] Gregorovič, M.: Kapitoly o českém fašismu, Praha 1995, str. 97 a 98.

[19] Gebhardt, J., Kuklík, J.: Strana národní jednoty - strana vládní a vládnoucí, Moderní dějiny 1, str. 245.

[20] Tamtéž, str. 248.

[21] Rataj, J., c. d., str. 107.

[22] Gebhardt, J., Kuklík, J.: Strana národní jednoty - strana vládní a vládnoucí, Moderní dějiny 1, str. 254.

[23] Kárný, M., c. d., str. 188.

[24] Tamtéž, str. 192.

[25] Tamtéž, str.193. Vl. nař. č.14/1939 Sb. I.

[26] Vládní nařízení č. 34/1939 Sb., ze dne 10. února 1939. Srovnej též Blodigová, A.: Státní příslušnost - úprava státního občanství v Československu do roku 1942. In: Postavení a osudy židovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě v letech 1939-1945, Praha 1998, str. 45.

[27] Hájek, M., c. d., str. 134.

[28] Bubeníčková, R., Helešická, V., Machátková, R.: Tiskové pokyny pomnichovské republiky. In: Odboj a revoluce 1969, č. 1, str. 126.

[29] Tamtéž.

[30] Pasák, T.: Český fašismus (1922-1945) a kolaborace (1939-1945), Praha 1999, str. 222.

[31] Tamtéž, str. 227.

[32] Tamtéž, str. 229.

[33] Při rozboru této kampaně budu vycházet především z knihy Jana Rataje. Rataj, J., c. d., str. 102-119.

[34] Kárný, M., d. c., str. 177.

[35] Rataj, J., d. c., str. 118.

[36] Feierabend, L., c. d., str. 64-66.

[37] Tamtéž.

[38] Wagnerová, A.: Dopisy Mileny Jesenské, Praha 1998, str. 213.

[39] Tamtéž, str. 227.

[40] Napodobovací touha se projevuje, Rozvoj roč. 45/ č.43 (21. 10. 1938).

[41] Heller, K.: Krok do tmy, Rozvoj roč. 45/ č. 46 (11. 11. 1938).

[42] R.: Metody, které nezjednají nápravu, Rozvoj roč. 45/ č. 47 (18. 11. 1938).

[43] Lederer, E.: Židovská otázka v našem státě, Přítomnost roč. 3/ č. 9 (11. 3. 1926), str. 139.

[44] Srovnej Soukupová, B.: Peroutkova Přítomnost, židé a Židé (1924 – 1938)

[45] K českožidovskému hnutí srovnej zejména Krejčová, H.: Českožidovská asimilace, První republika. In: Rybár, C.: Židovská Praha. Glosy k dějinám a kultuře. Praha 1991, str. 108-157.

[46] Gissingová, V.: Perličky dětství. Praha 1992, str. 20.

[47] Brod, M.: Život plný bojů, Praha 1966, str. 259-260: K sionistickému hnutí srovnej též Yegar, M.: Československo, sionismus, Izrael. Historie vzájemných vztahů, Praha 1997

[48] Landes, Z.: Řeč státníkova, Židovské zprávy roč. 21/ č. 44 (4. 11. 1938).

[49] R.: Návrat k staré práci, Rozvoj roč. 45/ č. 48 (25. 11. 1938).

[50] Fischl, V.: Zmatek a řád, Židovské zprávy roč. 21/ č. 42 (21.10.1938).

[5 !supportFootnotes]>[52] Fischer, E.: Jasná slova, Rozvoj roč. 45/ č. 51 (16. 12. 1938), str. 1.

[53] -uch: Co se říká proti nám, , Ž ass=MsoFootnoteText>[58] Judr. Stross, O.: O národní arijství a národní spolehlivosti, Rozvoj roč. 45/ č. 45 (4. 11. 1938). 

[59] Dr. Heller, K.: Kapitola o solidaritě a zradě, Rozvoj roč. 46/ č. 4 (27. 1. 1939), str. 3. Srovnej dále Judr. Stross, O.: Česká advokacie na scestí, Rozvoj roč. 46/ č. 3(20. 1. 1939), str. 1. Jednota advokátů československý vyloučila 127 svých českožidovských členů.

[60] Zadržte !, Rozvoj roč. 45/ č. 48 (25. 11. 1938), str. 4. Mátal: Krátkozrakostí nelze řešit zdravotnické problémy, Rozvoj roč. 45/ č. 50 (9. 12. 1938), str. 3.

[61] Sokolové a židé, Rozvoj roč. 46/ č. 6 (10. 2. 1939), str. 4.

[62] Fischl, V.: Ve zdravém těle zdravý duch, , Židovské zprávy roč. 21/ č. 43 (28.10.1938), str. 3.

[63] K: Nová doba a my, Rozvoj roč. 45/ č. 53 (30. 12. 1938).

[64] Spectator: Slova o záporu a kladu (K programu Mladé národní jednoty), Židovské zprávy roč. 21/ č. 52  (30.12.1938), str. 2.

[65] Jak se to stalo?, Rozvoj roč. 46/ č. 2 (13. 1. 1939), str. 4.

[66] Fischer, E.: Nelze jinak, Rozvoj roč. 46/ č. 6 (10. 2. 1939), str 1. F. W.: Hesla a skutečnost (Lze argumentovat proti antisemitismu?), , Židovské zprávy roč. 21 / č. 45 (11.11.1938), str. 1. 

[67] Fischl, V.: U vzdělaných lidí, Židovské zprávy roč. 21/ č. 46 (18.11.1938), str. 1.

[68] Fischer, E.: Do nežidovských řad, Rozvoj roč. 45/ č. 48 (25. 11. 1938), str. 1.

[69] Peroutka, F.: Pryč s humanitou - a co potom?, Přítomnost 15/ č. 43 (26. 10. 1938), str. 673. F. W.: Humanita a slzy,  Židovské zprávy roč. 21/ č. 44 (4.11.1938), str. 2.

[70] Heller, K.: Minulost - přítomnost – budoucnost, Rozvoj roč. 45/ č. 42 (7. 10. 1938), str. 1.

[71] Rozvoj roč. 45/ č. 43 (21. 10. 1938), str. 1.

[72] Tamtéž, str. 4.

[73] Fischer, E.: Odpověď anonymům, Rozvoj roč. 45/ č. 47 (18. 11. 1938), str. 1.

[74] Judr. Stross, O.: Válka židovská, Rozvoj roč. 45/ č. 47 (18. 11. 1938), str. 1.

[75] “Českožidovské ústředí” novým reprezentantem českožidovského hnutí, Rozvoj roč. 46/ č. 9 (3. 3. 1939), str. 1.

[76] Baco: Řešení židovské otázky, Rozvoj roč. 46/ č.2 (13. 1. 1939), str. 2.

[77] R.: Budovat znova, Židovské zprávy roč. 21/ č. 40 (7.10.1938), str. 1.

[78] Brüll, B.: Důvěra v sílu naší jednoty, Židovské zprávy roč. 21/ č. 42 (21.10.1938), str. 2.

[79] Demarkační čára, Židovské zprávy roč. 21/ č. 45 (11.11.1938), str. 1.

[80] R.: “Politika šancí”, Židovské zprávy roč. 22/ č. 3 (11.1.1939), str. 2.

[81] Hořká kapitola židovská, Židovské zprávy roč. 21/ č. 49 (9.12.1938), str. 2.

[82] Péče o uprchlíky a emigranty, Židovské zprávy roč. 21/ č. 50 (16.12. 1938), str. 2.

[83] Do nového období práce, Rozvoj roč. 46/ č. 8 (24. 2. 1938), str. 2.

[84] Era: Něco o Esteře, Mordechajovi a Hamanovi, Rozvoj roč. 46/ č. 10 (10. 3. 1939), str. 4.

[85] Verus: O účasti židů ve veřejné službě a v tzv. svobodných povoláních, Rozvoj roč. 46/ č. 1 (6. 1. 1939), str. 3.

[86] Era: O výchově dívek, Rozvoj roč. 45/ č. 52(23. 12. 1938), str. 3.

[87] Židovské zprávy roč. 21/ č. 42 (21.10.1938), str. 1.

[88] Sommer, J.: Řekněme si pravdu, Rozvoj roč. 45/ č. 51 (16. 12. 1938), str. 2.

[89] Co mohou čeští židé přinésti hospodářské výstavbě nového Československa?, Rozvoj roč. 46/ č. 1 (6. 1. 1938), str. 1.

[90] V. F.: Zápas o rovná práva všech, Židovské zprávy roč. 22/ č. 3 (19.1.1939), str. 1